Hluk

Hluk patří k nejrozšířenějším škodlivinám pracovního i životního prostředí. Vážným problémem se stává v posledních letech, protože rozvoj průmyslu a dopravy zaznamenal nebývalou akceleraci.

Hluk je každý nechtěný zvuk, který má rušivý nebo obtěžující charakter, nebo který má škodlivé účinky, bez ohledu na jeho intenzitu, která v mnohých případech nehraje hlavní roli. Pro někoho příjemný zvuk - např. oblíbená hudba - je pro jiného nesnesitelně obtěžující hluk. Hluk se vyjadřuje a měří nejčastěji jako ekvivalentní hladina akustického tlaku, jednotkou je decibel (dB).

Sluchový analyzátor má funkci alarmujícího orgánu. Sluchové podněty jsou biologicky účinnější než zrakové. Převážnou většinu výstražných podnětů z prostředí člověk přijímá sluchem. Organismus nemá žádnou možnost fyziologicky vyřadit sluch z činnosti. Jelikož nemáme "ušní víčka", uši jsou "otevřené " i při spaní a centrální nervový systém zpracovává všechny zvukové podněty. Alarmující hluk, který známe z denního života (např. hluk přibližujícího se nákladního auta), je i během spánku identifikován jako nebezpečný a podvědomě dochází k aktivaci stresové reakce. Působením nadměrného hluku na hormonální a imunitní systém dochází k ovlivnění centrálního nervového systému, kardiovaskulárního systému, což vede mj. k civilizačním onemocněním, psychickým poruchám apod. Existuje cca 10% jedinců velmi sensitivních vůči hluku, 80% populace je tzv. "normální". Pro ně platí, že se zvyšující se kvantitou podnětu (hlučností) roste i kvantita odpovědi (pocity rozmrzelosti a obtěžování). Zbylých 10% populace je nadměrně tolerantních a psychické účinky hluku nepociťují. Dále jsou velké individuální populační rozdíly rasové, geografické a sociologické v reakci na stejnou hlukovou zátěž - nejvíce se cítí být obtěžováni nadměrným hlukem lidé ve středním věku, v ženské části populace a z hlediska geografických rozdílů platí pravidlo: čím jižněji, tím hlučněji.

Hluková zátěž naší populace je způsobena přibližně ze 40 % z pracovního prostředí a z 60 % z mimopracovního prostředí. Hlavním zdrojem hluku v mimopracovním prostředí je doprava, dále se uplatňuje hluk související s bydlením a s trávením volného času.

Hlavní zdroje hluku

1.  dopravní hluk - automobilová, kolejová a letecká doprava
2. 2. hluk v pracovním prostředí - ruční mechanizované nářadí (motorové pily, pneumatická kladiva apod.), důlní stroje, hutnictví, strojírenství (obráběcí stroje), textilní průmysl (tkalcovské stavy), vzduchotechnická zařízení, mobilní zařízení, zemědělství, lesnictví aj.
3. hluk související s bydlením - vestavěné technické vybavení domu (výtahy, trafa, kotelny), sanitárně-technické vybavení domu (koupelny, WC), činnost osob v bytě (hovor, rozhlas, TV, vysavač, kuchyňské stroje, myčky, pračky aj.)
4. hluk související s trávením volného času - kulturní a společenská zařízení (divadla, kina, koncertní sály, poutě aj.), sportovní zařízení (např. hřiště, bazény, střelnice), individuální reprodukce a poslech hudby (přehrávače s reproduktory nebo sluchátky).

Problematika hluku je upravena zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který stanovuje, že osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, která jsou zdrojem hluku, a dále vlastníci, provozovatelé či správci letišť, pozemních komunikací, železnic a dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk, jsou povinni technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity.

Hygienické limity hluku pro různé typy prostor, minimální rozsah opatření k ochraně zdraví zaměstnanců, hodnocení rizik a způsob měření a hodnocení hluku stanovuje Nařízení vlády č. 148/2006 Sb, které je v podstatě prováděcí vyhláškou výše uvedeného zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a stanovuje limitní hodnoty hluku a vibrací v pracovním prostředí a v komunální sféře.
Dalším neopomenutelným paragrafem výše uvedeného č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je § 37, který všem zaměstnavatelům i osobám samostatně výdělečně činným ukládá povinnost provést kategorizaci prací (hodnocení faktorů v pracovním prostředí). Kategorizace se provede na základě vyhlášky č. 432/2003 Sb, kde. jsou uvedeny jednotlivé faktory, na které se kategorizace vztahuje a kriteria pro zařazování prací do jednotlivých kategorií. Kriteria nezahrnují všechny aspekty, ale pouze ty, u nichž umíme dostatečně objektivně vyhodnotit jejich vliv. Jednotlivé kategorie odpovídají rizikovosti práce. Do kategorie se nezařazují práce prováděné na pracovištích staveb, prozatímně užívaných ke zkušebnímu provozu, který nepřekročí jeden rok." Zvláštními či prováděcí předpisy jsou v tomto případě zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), nařízení vlády č.361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, nařízení vlády č. 148/2006 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, nařízení vlády č. 1/2008 Sb. o ochraně zdraví před neionizujícím zářením nebo již citovaná vyhláška č. 432/2003 Sb.

Při posuzování vlivů na životní prostředí, které se řídí zákonem č. 100/2001 Sb., je nezbytnou součástí podkladů hodnocení vlivu záměrů a koncepcí na veřejné zdraví, kterého se problematika hluku významným způsobem dotýká. Z povahy záměrů vždy vyplývá nutnost posoudit adekvátním způsobem změnu hlukové situace způsobenou realizací záměru. K tomuto účelu slouží zejména hlukové studie. Výstupem hlukové studie je zpráva obsahující výpočet očekávaných hodnot hlukových ukazatelů během realizace záměru (fáze stavby) a po zprovoznění záměru.
Společnost BIOANALYTIKA CZ, spol. s r.o. je v současné době schopna výše uvedené služby zajistit a nově připravuje v rámci skupiny ochrany ovzduší akreditované měření faktorů prostředí, což představuje zejména akreditované měření hluku v pracovním a komunálním prostředí, vypracování hlukových studií a posudků, návrhy kategorizace prací, apod.

 autor: Ing. Jiří Hejna, jiri.hejna@bioanalytika.cz